• Veronika Dvořáková

Vůně domácnosti

Každá domácnost jinak voní. Taky jste to vnímali, už jako děti, při různých návštěvách? Když navštívíte něčí domov, hodně vám toho o něm samotném řekne. Jsou to drobnosti, kterých si ráda všímám u svých kamarádů. Baví mě pozorvat, jak lidé žijí, co je pro ně důležité, v centru jejich pozornosti a dění. Michael tvrdí, že mám dělat odhadce nemovitostí, nebo nějakého elektrikáře, abych mohla nahlížet do těchto světů. Vypracovat elaborát na specifika domácností, to by mi šlo. Škoda, že se tím nedá živit. Jaký používáte kartáček, jakou texturu mají vaše polštáře, kde věšíte bundy nebo co máte ve špajzu? Rádi schraňujete věci, nebo jste minimalisti?


Naše specifika nejsou nijak závratná ani si tím nedělám patent na originalost světa. Zkrátka jen vypisuji to, co je naše.




Jsme absolutně nepraktičtí lidé. Víte jak se říká, že funkčnost musí převyšovat nad krásou? U nás je tomu přesně naopak. Takže ačkoliv elektřina je tu pomalu z pravěku a pojistky to vyhazuje fakt často, při sprchování nejde pustit voda v kuchyni, jinak teče ledová a mohla bych pokračovat, pro nás je to srdcový místo. Protože parkety a starý okna - co víc si přát, že ano?!



Ještě k těm starým okenicím. V létě je miluju, dobře se na nich sedí a pije kafe, v zimě už trošku míň, protože vůbec netěsní, takže u země celkem dost táhne. Ale zvykli jsme si. Kdykoliv pak přijdu do novostavby, mám pocit, že umřu vedrem.



Nemáme televizi, našemu obýváku dominují dvě věci - velká knihovna a naše "freska". Oškrabaná zeď, kterou jsme chtěli zachovat, když jsme malovali celý byt.



Kafe, čaj, chleba a víno. Věci, které máme vystavené a neustále po ruce.



Máme rádi staré věci, kterým se vdechne nový život. Náš styl osciluje mezi francouzskou nedbalou elegancí a japonským minimalismem. Minimalismus se stal pro mnohé životním gró ‒ to asi není náš případ, pořád víc věříme v Boha, než v prázdné stěny. Ale platí, že čím méně věcí, tím méně nepořádku.




Květiny. Dodají každému místu duši. Suchá pampová tráva, měsíčnice nebo pár pokojovek. Čerstvá kytice na stole, natrhaná z výletu, to je největší luxus.



Velký klavír a tuna not (těch se nezbavím) . To jest život s hudebníkem.



Barvy - bílá, béžová. šedá. Materiály - bavlna a len. Mám slabost pro ubrusy! Sice jsou pořád špinavé, ale bez nich mi ten stůl přijde nahý a málo slavnostní.



Miluju plnou domácnost lidí. Od počátku jsme s Michaelem chtěli, aby tento dům byla otevřená náruč pro všechny. Ať už hostíme někoho na brunch, pořádáme večírky nebo vaříme pro své přátele. Každý týden u nás někdo je. Jídlo je naše vášeň. Ráda prostírám stůl, chystám broušené skleničky, přelévám víno do karafy. Nebo zvu kamarády na kávu a něco sladkého. Výhoda bydlení v centru je, že se často někdo zastaví.


Tahle domácnost tepe hudbou, dobrým jídlem, červeným vínem, spoustou knih, světlými barvami a dítětem. Nevím, zdali tu budeme napořád, ale to klišé, že domov jsou lidi, je vlastně pravda. Ať už bydlíte kdekoliv, to jaké máte vztahy se promítne do všeho. Dům pak nasává onu nepopsatelnou atmosféru, kterou vytváříte právě vy. Možná proto je mi v některých domácnostech tak pokojně a dobře. Stokrát lepší vřelá náruč, než designové nové židle.


La Famiglia.