• Veronika Dvořáková

..výzvy.


Magdalena přišla už kdysi dávno se zajímavou myšlenkou. V čem rostu jako žena? Jaké výzvy nám život chystá? Nemám tím na mysli kariérní růst nebo check list, co všechno zvládám. Jde o situace, které si nevybíráme a přesto vznikají, řekla bych prostě "c'est la vie".

Někdy mám pocit, že umění žít se projeví spíše v krizových momentech než při lážo plážo pohodičce na kafíčku (nebo při obojím?). Umět neutíkat z nepohodlných situací, které mě podrobují větší dávce přemáhání. V podstatě být vděčná za situace, které mě nutí se sebou něco dělat. Pochopitelně, každý z nás zažívá jiné životní situace a s ním spojené i výzvy. Takže ačkoliv jsem tento článek nechtěla psát výhradně "mateřský", stejně to tak vypadá. Sorry jako.

Tak tedy, co mě učí růstu?


- Přestat hledat senzace a za každou cenu dychtit po zážitcích. Některé drobnosti života jsou mnohdy cennější. Moje děti mě učí přikládat velkou váhu nepatrným věcem. Aneb jak píše Mika Waltari ve své knížce Bíly slon a jiné pohádky: "Každý moudrý člověk ví, že je nezbytné někdy přenášet písek z místa na místo a stavět hrady. Jinak by život nestál za nic."


- Umění nedokončovat věci. Pro mě jako perfekcionistu dost obtížné. ale s dětmi to snad ani jinak nejde. Jakákoliv činnost je mnohdy nedokončená nebo přerušovaná nesourodým výčtem přání a potřeb. Mnohdy mě to dostává. Například když oběd se vaří na pětkrát. protože mezitím řeším celosvětový mír v požadavcích mé starší dcery.. "mami udělej mi korunku, mami teď potřebuju jiný šaty, mami voda v koupelně nejde zastavit, mami, mami, mami.."


- Zpomalit a nejet na výkon. Vždycky si opakuji, že jeden den stačí udělat jednu věc. Jednu domácí práci nebo jeden úkol a být s tím spokojená.

A taky začít vnímat domácí práce trošku obřadněji a posvátněji. Nevidět v tom pouze nutnost. Vím, ta opakovanost špinavého nádobí či hromady prádla může být ubíjející. Ale je pravdou, že hezky prostřený stůl, květiny ve váze nebo jakákoliv jiná snaha o příjemné zázemí je viditelným vyjadřováním neviditelné lásky ke druhým.


- Poslední bod není výzva, ale spíše jen myšlenka toho, co mi pomáhá v životě s dětma.

ČTENÍ. Respektive kvalitní dětské knížky mi pomáhají přenést se do jiného světa. Lépe mi utvářejí myšlenku nebo vidinu toho, jaká chci být, jakou u nás doma vytvářet atmosféru. Dost mě v tom ovlivnily knížky Astrid Lindgrenové. Stačí si přečíst Emilovy skopičiny, Madynku nebo Lotu z Rošťácké uličky a člověku hned dojde, že je to naprosto normální, když děti neposlouchají, jsou paličaté a vymýšlí blbiny. Takže jdu usmažit další palačinky a uvařit další kakao, protože nelze číst knížky od Astrid a nemít při tom chuť na fiku.