• Veronika Dvořáková

Toskánský roadtrip

Aktualizace: 15. lis 2020

Ani nevím, jak se to stalo. Kdyby se nás někdo zeptal, zdali pojedem v létě k moři, řekla bych, že ne. Jenže já jsem mistr spontánnosti a najednou mě tak v sobotu večer popadl nevídaný pocit dobrodružství. Taky jsem si od toho slibovala, že když budem spát v autě či ve stanu, vařit v ešusu, jistě se vejdeme třeba do čtyř tisíc. No, tak odborník na cenové odhady ze mě nebude. Ale léto je jen jednou za rok! Stvořené k bláznivým, spontánním výletům, po kterých se člověk vrátí domů zničený jak pes, za to se spousty zážítků, které pohladí srdce o listopadových večerech, kdy stejně není co dělat. Takže peníze našetřené na gauč našly své využití v italských serpentinách.



Nutno dodat, že po celou cestu jsme ani pořádně nevěděli, kam že to vlastně jedeme. Teď zpětně se to dá shrnout následovně: první den Sistiana, druhý Padova, třetí Florencie, čtvrtý Pisa a Livorno, pátý otáčíme zpátky, opět Padova a okolí oblasti Venezia, šestý je klasický severní turistický resort (trošku chyba) a sedmý den již zpátky v Brně. Mohla bych ten článek přejmenovat na manuál „jak projet Toskánsko v šesti dnech s rok a půl starým batoletem“.

Zcela upřímně, tento typ cestování nepatří do kategorie: chci si odpočinout a ani jednou se nepohádat s manželem. Stresových situací vám vystaví víc než dost, ale na druhou stranu, já to miluji! Získáte tím mnohem více zážitků, vjemů, esence a chuť oné země se vám tak vpíše do těla, že to nikdy nezapomenete. A pokud se nerozvedete, je to ten nejlepší utužovač vztahů a manželství obecně.

Co se týče cestování s dětmi, přijde mi, že dnešní mínění „rychle si užít, protože s dětmi už to nejde“, je trošku přehnané. Naopak. Objevování krásných míst s lidmi, které milujete, je přece o tolik hezčí. Samozřejmě, že všechno nebylo v pohodě. Ano, dali jsme Brigitě celkem kapky. Méně spánku, nabouraný režim, hodně horka, jízdy autem. Ale stejně tak vím, že nás ta cesta, jako rodinu, zase o něco víc stmelila, a pokud nám auto vydrží, chci jet příští rok určitě znovu! (jen Michael o tom ještě neví..)

Italské dálnice nejsou úplně nejlevnější, takže samotná cesta (benzín + známky) nás vyšla na cca osm tisíc. Kolik dáte za jídlo, záleží na vás. Snažili jsme se jíst skromně, ale na vaření v ešusu moc nebyl čas, večer jsme byli tak unavení, že jsme někdy šli spát i hladoví. Teplé jídlo jsme uvařili všehovšudy snad jen dvakrát. Žili jsme hlavně na focaccie, rajčatech, nějaké mortadelle či mozzarelle a croissantech. Doma jsme si po příjezdu udělali kotel vývaru. Haha, Češi.


Toskánsko je nádherné! Dny jsme většinou trávili ve městě, svým tempem procházeli památky, lízali gelato a k večeru vyjeli někam za město do hor a přírody, hledat místo na přespání.

Michael říká, že cestování se mnou je někdy pěkně náročné, protože když se rozhodnem, že půjdem na spritz, nemůžu si sednout ledaskam, kde sedají všichni turisti. Ne, já budu rozhodně hledat tak dlouho, dokud nenajdu tu nejvíc autentickou kavárnu a nenaštvu všechny vysílené členy rodiny. V malé čtvrti, jen s Italy a citrusovníky nad hlavou. Ale jak jsou pak všichni nadšení!

U moře jsme strávili dvě odpoledne, bylo potřeba trošku zvolnit a nikam se nehnat.

Možná, až budem s Michaelem v důchodě, Florencii bych si dala ještě jednou a v klidu prošla všechna ta muzea a památky. Takhle si při vzpomínce na Florencii vybavím hlavně otřesné vedro. Jak si neustále nadávám, že jsme nevzali kočárek a jak opakovaně máčíme Britu pod tekoucími pítky s vodou a ona je do tří minut suchá. Zachránila nás až vychlazená coca-cola na střeše Belvederu a dvě deci červeného. Jo a taky boží streetfood All´Antico Vinaio! Ta jejich foccacia s lanýžovou pastou byla sen a navíc takhle dlouhou frontu už snad v životě neuvidím. Po rozpálené Florencii jsme přijeli večer k moři. Bylo chvíli po západu slunce. Prázdná pláž, už svítily první hvězdy a my vletěli ještě napůl oblečení do vody. Přesně ten moment, kdy je najednou všechno tak trošku jako z filmu.



Jeden, respektive ten poslední, večer byl krizový. Mělo pršet a pocit měkké postele, natáhlých nohou (v autě moc místa nebylo) a jistoty, že nás nikdo nevyhodí a nebudem muset ve tmě balit stan a přesouvat se, byl slastný. Tak moc, že jsem zničehonic našla nějakou akci na bookingu a objednala pokoj. Byl to starý klášter předělaný na ubytko, olivové stromy na zahradě, bílý kámen, dřevěné stropy. Bylo to přesně to, co jsme potřebovali. Brigita usla hned a v zahradě pod okny byla otevřená resturace patřící k ubytování. Všechno bylo tak nějak flawless. Wifi fungovala, nastavila jsem facetime, takže bychom Britu spolehlivě slyšeli a já se nemusela stresovat. Michael už čekal u prostřeného stolu. Číšník mi nalil chianti. Asi se tu moc dojímám, ale chápete, byl to náš první samostatný večer od porodu. První randezvous mimo domov. Při svíčkách, u vína, k tomu pasta a tiramisu, v olivové zahradě, někde v oblasti Venezia. Not bad at all! Bylo to hodně hezký, na to asi jen tak nezapomenu. Ale nikdy by to nevyznělo, kdybychom nezažili i kousek toho nepohodlí a stresu. Tak to je, když máme příliš mnoho luxusu, naše srdce otupí a začneme to považovat za normální, že?

Věřím, že cestovat se dá vždycky. Ať už budem mít jedno, dvě či pět dětí. Možná budem vybírat levnější země, nebo kratší vzdálenosti. Ale spát pod hvězdami a trávit celé dny venku se mi zdá jako ta nejlepší náplň léta, nezáležíc na tom, kolik máte peněz.