• Veronika Dvořáková

půst a rutina


Je březen. Začalo období čtyřicetidenního postu. Zdánlivě nepříjemné období sebeodříkání mi letos tak silně rezonuje v mysli, že mám i nutkavou potřebu o něm psát.


Když tělo hladoví, jakoby najednou byl větší prostor sytit duši. Rozumějte, patřím k lidem, kteří by slavili nejraději pořád a vždy si najdu důvod pro nějakou každodenní mimořádnou událost. Postit se je pro mě opravdu těžké. Jenže slavit bez přestání nejde. A když jednou za čas ztiším hluk světa doléhající na mě v různých podobách, jakoby vznikl prostor pro něco hlubšího. Snad více místa pro duši? Čím ona se plní a přetéká? Světskými záležitostmi se zabývám víceméně neustále. Možná proto se mi zdá tento čas tak posvátný. Dává nový náhled. Jak chci svůj život směrovat, čím se obklopit. Cílem ani smyslem postu není kolik vydržím a zvládnu. Netřeba si nic dokazovat. Sobě ani druhým. Vždyť všichni jsme stejně slabí a ve svém životě neustále o něco zakopáváme, snad jen každý o něco jiného.


Tuto postní dobu mi v hlavě často zní slovo “skrytost“. Naučit se dělat věci ve skrytosti a s pokorou hledat krásu v obyčejném praní, uklízení, žití. Učit se práci, po které nejdou vidět výsledky. Zkrátka umět jednat nezištně. Dávám li svou pozornost a lásku obyčejným činostem, pak mnohem více dokážu vnímat přítomnost jako takovou. Přestávám být roztěkaná a myšlenkama nebloudím někde v dálavách, kde bych jistě konala mnohem duchaplnější činnosti, než je skládání ponožek.


Rutina může být ubíjející. Často ve svém životě potřebuji nové vjemy. Ano, do jisté míry je to přirozené (stalé mám ráda, když se v mé kuchyni objeví nový hrníček na kafe nebo podnikneme spontánní výlet). Ale pokud dokážu být spokojená i v každodenním rytmu událostí bez speciálních okamžiků, jsem mnohem klidnější a pokojnější. Rutina je k tomu nejlepším cvičištěm.


Mým největším učitelem je moje babička. Stále dokola dělá ty stejné práce. Den za dnem. Peče chleba, hlídá děti, věší prádlo, chodí do kostela, připravuje večeři. Nic nového pod sluncem. A přesto nevypadá nijak vyhořele či zklamaně z fádnosti života. Učí mě nasytit srdce obyčejnostmi.


Ano, vím. Píšu zde o tom, jak se chci učit skrytosti a pak napíšu článek, který si může přečíst celý svět. Trošku paradox. Tak končím s rozumováním a těším se, co březen přinese.