• Veronika Dvořáková

obyčejné ráno

Aktualizace: 15. lis 2020


Mám ráda obyčejnosti. To slovo asi ani neexistuje, ale přesně vystihuje, to jak tomu říkám. Nějaká zcela jednoduchá věc, na kterou si lidstvo už zvyklo, odehrávající se každý den, ale přesto něčím výjimečná. To je asi důvod, proč tak miluji rána.


Slunce vyjde vždycky. Když ale můžete probdít noc v horách a pak na vlastní oči vidět, jak ze tmy mizí hvězdy a obloha se zalije onou hřejivou slunečnou barvou – je to zázrak.


Těším se na probuzení. Dává mi to pocit nového začátku, že třeba dnes budu o trošku trpělivější nebo mírnější. Je to fajn, když víte, že můžete začít znovu. A pak i ty povrchnosti s ránem spojené. Svěží vzduch, když otevřu okna, obzvláště teď, na podzim. Když si umývám obličej, napadá mě, jak ze sebe smývám všechny ty staré zlozvyky a sebestřednost. Co asi budu snídat? Postavím na vodu. Namelu kafe, sundám

z poličky keramickou V60, udělám filtr. Ta mechanická činost mletí mě uklidňuje a vůně probudí. Nebo čaje – teď ujíždím na rooibosu s plnotučným mlékem (já vím, že rooibos se nepije s mlékem). Ačkoliv nejsem příliš systematický člověk, zdá se, že po ránu mi ta rutina a systém dělají dobře.



Když vstanu dřív, užívám si to ticho. Pak se schoulím na gauč a modlím se. Někdy ještě něco poklidím, protáhnu se, zapnu pračku, přeložím těsto na chleba, srovnám polštáře nebo uklidím miliony povalujících se předmětů po bytě (dítě!)…vždycky je co na práci. A někdy nestihnu vůbec nic, jen tupě sedím s kouřícím se hrnkem a přemýšlím nad nadcházejícím dnem. Nebo ignoruji budík, protože jsem šla spát až někdy po jedné ráno a vzbudím se s probouzející Brigitou. Ale i to má své kouzlo. Sice přijdu o svoji chvilku, ale upřímně, kdo vážně vstává každý den dříve než děti? Já kdybych natočila nějakou naši "daily routine", tak bych ji musela za týden zase přetočit, protože u nás nikdy nic dlouho nevydrží. V zimě pijeme earl grey, v létě zase zelený čaj s ledem a tak je to celý život – nic není dlouho stejné. Ačkoliv koncept je podobný, zbytek se nese ve stylu improvizace. Není to geniální, že na mateřské člověk nikam nespěchá a můžete mít pomalé ráno každý den? Tím „pomalé“ teda asi nemám úplně na mysli, že by vás děti nechaly snídat dvě hodiny a mezitím si nerušeně hrály někde v pokoji. Každopádně, za mě je to stále „pomalejší“, než kdybych měla rychle běžet někam na sedmou ranní do práce.


Poslední ranní rituál, který si však můžu dovolit, jen pokud jsme v Jeseníkách u rodičů – ranní procházky. Sama. Miluji to. Jen rychle vstanu, obleču holínky, projdu přes zahradu, a už se procházím po mokré louce. Všude rosa, chladný vzduch, šumění trávy a moje myšlenky. Někdy poklidné a jindy zas nepříjemně ubíjející. Nejhezčí moment, když dokážu vypnout a nechat i místo pro to ticho, které není naplněné jen oním sobeckým kolotočem toho, co chci, jak se cítím, co já já já. Prostě udělat v tom tichu i místo pro někoho Jiného. Procházet se, zhluboka dýchat a chytat si do zásoby vůni venku. Jak říká jedna blízká osoba, že vůně venku je nejhezčí parfém, má pravdu. A pak se zas vrátit domů, naplněna vděčností. Sundat mokré holinky z ranní rosy, obejmout ty svoje a rozjímat o kráse přírody celý den. Miluji rána.