o přáních. a umění života

Bylo to brzy na velikonoční pondělí, ráno ve velkém starém domě na samotě. Většina společnosti ještě spala, já s malým miminkem v náruči usrkávala horkého životabudiče v kuchyni. Z té kuchyně je vidět do zahrady a mně se zachtělo ven.

Vzala jsem psa, miminko a vyšla na čerstvý vzduch. Slunce krásně svítilo, já si vykračovala lesem s mezitím už spícím chlapečkem v nosítku a s černým labradorem na dohled. A vážení, bylo mi nádherně.

Všude ticho, jen zvuky lesa a křupání suché půdy pod nohama.

Nic mne nerozptylovalo, nic mne nehnalo.

Jen já, mé myšlenky, krátké modlitby, vzpomínky. Našla jsem pírko na zemi a strčila si ho do vlasů, jako před lety. Cítila jsem se sama sebou a překrásně naživu.

Znáte ty momenty? Chvíle, které vám připomenou, kým jste, co je pro vás důležité. Které vám ukáží život v mnohem širší perspektivě? Tak, že ty každodenní starosti, které se zdají být často nepřekonatelné, najednou ztrácí na důležitosti?

Vrátila jsem se z té procházky s dobrou náladou, plná energie a chuti začít další den.

Dlouho jsem sem nepsala. Nenacházela jsem ten správný moment. Život se zaplnil termíny, projekty, prací a horami prádla, setkáními a balením kufrů, dlouhými cestami napříč státy. Nebyl čas zpomalit, utřídit myšlenky, odpočinout si. Projít se po lese...

Jak mi to chybělo.

Neustále zde píšeme o tom umět zastavit, umět žít přítomný okamžik. Vidět poezii v obyčejných každodenních maličkostech. Užít si ty všední momenty. A já se stále znovu přistihuji, jaká je to pro mne výzva.

Dnes jsem po dlouhé době zašla na jedno malé dětské hřiště pod starými stromy. Vítr se jim proháněl korunami a připomínal šumění moře, písek z pískoviště létal vzduchem. Vždyť už je léto!

Seděla jsem na trávě a musela myslet na jeden citát z knížky, kterou právě čtu. Tak ať to za mě dnes uzavře:

"There are two ways to get enough: one is to continue to accumulate more and more. The other is to desire less." G.K. Chesterton