• Veronika Dvořáková

maman fatale





Žena versus matka. Někdy tak sama přemýšlím, jaký je mezi tím rozdíl. Nemohu si pomoct, ale ačkoliv považuji roli mateřství za jednu z nejšlechetnějších činností světa, při oslovení "matka" se mi ježí chlupy na ruce a chce se mi křičet, že tím nejsem. Možná jsou to mé předsudky vůči tomuto slovu nebo jen neumím sama sebe zaškatulkovat do této "mama role".


Jakoby nám to oslovení vzalo kus ženství. Každá žena se musí vyrovnat s tím, že nástupem na mateřskou už není taková femme fatale. Je to pochopitelné. Lodičky vyměníte za tenisky, příležitostí pro vyladěný outfit je po skromnu a za ženou s kočárkem se ohlédne leda tak další matka.

Někdy s tím bojuji více a někdy méně, ale ve své podstatě si pak říkám, jestli to není aspoň trošku dobře? Neučí nás to pokoře? Mě teda určitě. Co může být děsivější, než padesátnice, která se chová na dvacet, nebo žena, která chce donekonečna okouzlovat davy. To vede jen k egoismu. Takže ačkoliv nám to oslovení matky možná sebralo kus sexy ženství, v jeho oběti a sebezapření nacházím velkou část mého já, kterou mi přidalo. Není to o čase, který strávíme sami se sebou. Spíš se naučit onen balanc sebepřijetí a sebedarování.


Jsme bezednou studnicí lásky, ze které čerpá celá rodina. Ale odkud čerpáme my? Jaké jsou ty naše vášně?


Každá žena by měla mít komnatu, ve které není ani manžel ani děti. Otázkou pak je, kolik prostoru a času této komnatě dávat, abyste našli v životě správný balanc. Nesklouznout do sobeckého chtění být v ní zavřená až příliš často nebo naopak nevyhořet kvůli ztrátě o své zájmy a vášně. To je asi boj na celý život. Pokud se neustále utápím v pocitech sebelítosti, že mi děti berou "můj" čas, tak jsem egoista a sobec. Ale pokud dělám jakoby nic, hraju si na superženu a jedu na milion procent, tak je to za mě nevyžádané mučednictví, které brzy skončí na kapačkách.


Co se týče těch vášní, není od věci si to někdy v hlavě vyjmenovat, sepsat. Ať pak v krizových momentech netápete a nepokládáte si otázku, co že vás to vlastně naplňuje?

Pro mě je bezesporu nejsilněšjí Bůh, víra. Půlhodinka na mši nebo adorace je jako týdenní dovolená o samotě. Myslím, že to ticho při adoraci vážně léčí. (Není to meditace, ta zaměřuje člověka na sebe samého. Při adoraci naopak své ego nechávám někde hodně v zadu a snažím se nechat se milovat Bohem.) Nejsem žádná dokonalá, vyrovnaná osoba. Někdy v tom světském světě lítám hodně.

Tohle je moje oblíbená myšlenka - Jan 14. kapitola, 27. verš. "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí."

Má filosofie je v tomto ohledu celkem prostá. Pokoj si sami nezískáme. A kdyby jo, tak jen dost krátce a neúplně. Věřím, že prvotně mě naplňuje Bůh. Je to Jeho láska, která mě proměňuje a která stačí.


Ale pokud je to na vás příliš silné duchovní kafe a radši vás zajímají mé druhotné dobíječky, taky jich pár bude. Třeba horká sprcha, večery s přáteli, spontánní setkání, hluboké rozhovory, procházky o samotě, vítr a květiny, zmoknutí v dešti, západy slunce (ano, jsem romantik), dobře padnoucí rtěnka, oblečení, ve kterém se cítím svá, jídlo všeho druhu, výlety do neznáma, pikniky a dlouhé snídaně, večery s manželem, vůně, umění a hudba, která mi připomene nějaké vzpomínky, práce (když fotím nebo vážu někomu květinu), pečení, když jdu sama se sebou na kafe, psaní blogu a tak dále..no a co jsou ty vaše?



Upřímně, jedno je jisté. Držte si u těla ženy, které jsou pro vás vzorem a z nich čerpejte. Já mám to štěstí, že jsem obklopena ženami, které už své děti vychovaly, poslaly do světa a v jejich oběti, kterou přinesly, vidím obrovskou vyrovnanost a krásu. Tak na nás všechny, maman fatale!







Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše