• Veronika Dvořáková

léto, rybíz a jiné vděčnosti

Aktualizováno: 7. 9. 2021



V létě se mi daří žít přítomným okamžikem víc, než kdy jindy. Některé činnosti jsou s tímto obdobím tak úzce spojené, že je dokážu vykonávat s mnohem větší koncentrací a potěšením. Plně vnímat, co právě dělám a nikam nespěchat. Trhat rybíz, věšet venku prádlo, jít ranním městem na trh pro broskve, zchladit se studenou sprchou nebo procházet zahradu a trhat bylinky na čaj.

Vím, že v tomhle máme bezesporu výhodu, když můžeme odjet z města na venkov k Brigitiným prarodičům. Tady přeci jen zažívá kousek toho idylického dětského léta, které ji v Brně nenabídnu. Pobíhat bosky, zalívat kytky a po dešti zapichovat slimáky, kteří ožírají okurky. Pravda, tohle se v Brně nenaučí. Na druhou stranu jsem ráda i za naše město. Jak říká Chesterton, že cestujeme, abychom nalezli domov, pokaždé, kdy se vrátíme mi dojde, jak moc je to pravda. Místo abych naříkala nad tím, že nemáme zahradu a podobné, došlo mi, že jsem vděčná, za život, který vedeme v našem bytě v centru Brna. Ten tep města a příležitosti setkávat se s různými lidmi, umění, architektura, kavárny i kultura. Všechno má svoje. A pro mě je tohle nejlepší verze.


V tom asi spočívá kouzlo léta. Člověk je vděčnější. Možná za to může dostatek vitaminu d? Mnohem více se dokážu soustředit na náš život a nezjišťovat patologicky co, kdo dělá a kde právě je. Přirozeně, mám zájem o druhé a své blízké, jak tráví léto a žijí. Jen není taková potřeba proklikávat na sociálních sítích cizí životy, protože ten náš je sám o sobě dost bohatý. A jestli není, možná to jsou nepravé pocity, které v nás vzbuzují právě sociální sítě. Vždyť co může být víc, než pozorovat letní zapadající slunce. Rozpůlit šťavnatou meruňku tak, že z ní vyteče ještě šťáva. Přečíst si knihu, projít se po louce, dát si vychlazené lambrusco, prosedět vlahý teplý večer na terase nebo usínat ve stanu pod vinohrady. Jsou to maličkosti s létem spojené. Ale tyhle maličkosti nás nutí se zastavit a poděkovat, uvědomit si, jak jsme bohatí.


Spousta z mých malých plánů na léto opravdu vyšla. Oškrabali jsme stěnu v kuchyni, zašli do knihovny půjčit si děti z Bullerbynu, trošku cestovali po Česku nebo se koupali v lomech. Snědli jsme neskonalé množství ovocných bublanin. Leželi pod mohutným Chrámem sv. Barbory v Kutné hoře a pili espresso tonic. Takové ty momenty, co nejdou zachytit. Oblíbila jsem si slanou vodu do vlasů od meraki. Čerpali jsme inspiraci ve Štajnhausu v Mikulově nebo pak v Blokki v Zátiší. Bylo toho hodně a přitom tak jemně a postupně.


Je konec srpna a období ledových káv se pomalu blíží ke konci. Po ránu už občas cítím podzim. To letní omamné toulání po venku postupně vystřídá vůně skořice, švestek a chuť zas více času trávit zachumlaná doma.