• Veronika Dvořáková

hm, asi šatna?

Aktualizováno: čvn 16

O šatně by se toho dalo napsat kvanta. Pro mě bylo oblékání vždycky část mé osobnosti. Bavilo mě to a vizuálně hladilo. Jenže poslední dva roky jsem začala tápat. Pořád mi přišlo, že nemám nic na sebe, ale pravdou je, že okolnosti mého života se dost rapidně změnily. Šatník, který jsem používala ještě jako nezávislá holka na volné noze, je dost vzdálený tomu mateřskému. Předtím to byla samá volná saka, víno někde v kavárně do půlnoci, syté rtěnky a nepohodlí se dalo vytrpět. Ale full time mama je prostě záležitost, kdy si na sebe běžně nevezmete hedvábnou sukni a jdete s tím na písek nebo krmit kačeny. Nedávno jsem poslouchala více podcastů o šatníku (dole najdete odkazy) a pár praktických kroků mi pomohlo udělat si v hlavě pořádek.




- uvědomit si životní situaci a jakou funkci by měl momentálně plnit můj šatník:


P o h o d l n o s t je moje druhé já. A možná teď taky trochu praktičnost. Minimalista jsem byla vždycky a v jednoduchosti se cítím dobře. Jakmile je toho moc, od doplňků přes střih, připadám si jak kolotočářka. A stejně, nejradši vzhlížím k holkám, které dělají v oděvním průmyslu (švadleny a tak). Jejich způsob oblékání zdá se být na první pohled přehlédnutelný nebo jednoduchý, ale já bych řekla, že mají vkus zarytý hluboko pod kůží, takže se ani nemusí zaobírat tím, co právě letí.


- být si jistá sama sebou:


Lehko se to řekne, ale vážně! Té inspirace se na nás někdy valí tolik, že sami zapomínáme, co se nám vlatně líbí. Přitom být si jistá je klíčové k tomu, cítit se dobře.


- co je pro mě důležité:


Možná stárnu, ale najednou mě ty umělé materiály začaly fakt štvát. Ne že by celý můj šatník tvořila jen bavlna, konopí a len, haha, to vůbec. Ale teď se mnohem víc dívám, z čeho je dané oblečení vyrobené. Všechny ty akryly, polyestery a uměliny, brr! Svetry, co se vám zažmolkují hned po prvním vyprání, trička která ztrácí tvar a vytahají se, to je prostě na nic.


- koho chci podporovat:


Já vím, každý to má jinak a nechci tu vytvářet tlak, že nákupem ve fast fashion jste horší než ti, co berou všechno od certifikovaných značek. Ano, vím, je to dražší. Na druhou stranu, jak dlouho vydrží levné tričko? Jednu sezónu, max dvě. Ty kvalitní mám doma už devět let a nosím je prakticky pořád. Za mě je zvláštní brát věci v Zaře nebo H&M, obzvlášť pro Brigitu, když vím, že to šilo jiné dítě. Pokud nenakupujete impulzivně a často, tak bych z toho nedělala trágu, ale jen říkám, jak to máme my. U nás funguje vinted, 1981 secondhand, občas něco od švadleny nebo ze skříně mojí babičky a občas Lindex (některé dětské kolekce mají certifikát GOTS).



Capsule wardrobe je v tomto ohledu dost motivační, abyste se přestali honit za trendy a impulzivně skupovat všechno možné.

Vytáhla jsem ze skříně svoje staré kousky a zamyslela se nad tím, co je mi pohodlné, v čem se cítím dobře. Vytvořila jsem si tak na sezónu asi deset funkčních modelů. Vůbec mi nevadí, chodit dokola v tom stejném. A dost to šetří čas. Se zrychleným batoletem, které je nachystané a ve dvěřích křičí mamí už pooojď“, zatímco já si teprve čistím zuby.


Mám tzv. dvě uniformy. Na doma a na ven. Někdy se to prolíná, ale doma volím hezké věci s extra pohodlím a taky se častěji zamažu od všeho možného, nečekaně.

Yoga top od Corpusu, bavlněné petrolejové kalhoty, černé triko-šaty, oversized košile po mojí mámě (to je srdcovka a kdyby hořelo, beru první ji), lněné kimono od Katariny Ličko.


A pak venek. Hodně mě teď baví nosit pánskou bundu, kterou mám ještě z dob, kdy jsem pracovala v Industra Coffee. Někdo si ji tam zapomněl, rok visela na věšáku a pak jsem ji adoptovala. Volné kalhoty, manželovy košile, kabelku po babičce a lněnou tašku do které se vleze celý vesmír, babičkovské sukně nad kotníky, trička s krátkým rukávem a na to ramínkové šaty. Oblíbená fascinace je teď @oliveclothing. Jak vy?


odkazy na podcasty:

O capsule wardrobe zde

O šatníku, jako způsobu vyjádření zde

O minimalismu a fungování nejen v oděvním průmyslu zde