• Magdaléna von Jagwitz

femme fatale

Aktualizováno: 8. zář 2021


Vždy jsem se tak trochu bránila všemu, co by se dalo označit jako typicky dívčí.

Někdy je tento výrok považovaný až skoro za klišé, tak či onak, ať už to byl styl oblékání, volba barev, trávení volného času - v holčičím, později ženském kolektivu jsem si vždy připadala trochu nejistá a rychle soudící. Pamatuji se, že jsem radši pomáhala na stavbě, trávila léto běháním za balonem, svým sestrám hrála prince, a na karneval chodila výlučně za piráty nebo kovboje. Při dovolené v Chorvatsku jsem používala jeden univerzální kopřivový šampon - i když zároveň sem tam tajně pošilhávala po voňavých produktech kamarádek... Bylo to období hledání vlastní identity, ale i velké svobody a nalézání sebe sama jako žena.


Když se dívám zpět na posledních deset, patnáct let, tak si uvědomuji, co vše mě formovalo k tomu být ženou, kterou nyní jsem. A kolik rovin ženství jsem během těch let mohla objevovat.

Skrze silné i něžné, kreativní, energické a inspirativní ženy, které jsem měla možnost potkat. Skrze příklady sebeodevzdání, čisté krásy a radosti ze života - žen ve světě i řeholních sester v klášterech.. .

A jednoduše skrze momenty, kdy jsem byla sama sebou.

Ať už to bylo brzy ráno na horách, sama ve vodě s cílem dostat ten tvrdohlavý windsurf zpět ke břehu, nebo v kavárně se sklenkou červeného a tisíci poznámkami na papíře, co byl zrovna po ruce. Ať už oblečená celá v černém nebo v barevném kroji při rychlém valčíku. Při hudební zkoušce s desítkou dalších muzikantů nebo v tichu kamenné kaple při adoraci... Ve všech těch momentech jsem se cítila jako žena - a na svém místě.


Jsem ráda ženou. Jako součást stvoření a plánu mnohem většího, než je jen ten můj vlastní. Ženou svého muže. Ženou ve společnosti. (Pozn.: femme fatale ze mě už nebude - ale k věci)


Teď jsem již nějakou dobu v nové rovině ženství - jako matka.




Letošní Velikonoce se mi dostal do rukou jeden rakouský časopis - 'Sonne im Haus', který píší několikanásobné matky pro další matky. Nabízejí praktické tipy, jak si zorganizovat život s malými i velkými dětmi, ale především povzbuzení - ve zkratce, jak zůstat sama sebou, jak prožít mateřství a ne jej protrpět a jak být třeba i povzbuzením pro ostatní. Přečetla jsem několik dost motivujících článků a musela začít přemýšlet.


Protože, upřímně, já se v první linii úplně nezabývám faktem, že jsem matka. Jsem to prostě já a i když mateřství je už neoddělitelnou součástí mého života, prostě ho jednouše jen žiji. Vlastně se tak ani nikomu nepředstavuji (a pořád jsem si ještě úplně nenavykla na popis 'mama'). Možná je to trochu i tím, že v Berlíně se, co se týče rodiny, dle mého vnímání především řeší co nejlepší a nejzdravější péče o děti a jak se zase rychle vrátit do zaměstnání. Když se potkáte s jinou matkou, tak se rozhovory točí spíše okolo dětí, co a jak jí, kde nakoupit bio-zeleninu, jestli spí, jestli už mluví, jestli už jsou ve školce. Na sdílení se o své roli, o tom, co mi mateřství dává, nebo jak si zachovávám identitu jako žena - na tu úroveň rozhovoru se přirozeně dostávám málokdy. Nejsem nucená se nad tím příliš zamýšlet.


Jaká jsem tedy jako matka? A kolik prostoru věnuji své jiné ženské rovině - jaká jsem nyní jako žena? Co považuji za důležité?


S Veronikou jsme si na to téma začaly víc povídat a rozhodly se, že o tom chceme trochu psát. Sdílet se, protřídit myšlenky, bez příliš velkých mouder, prostě jen o tom, jak toto odobí a naši roli žijeme a vnímáme. Tak vítejte v této naší nové rubrice!