• Veronika Dvořáková

Do nového roku


Nejsem příliš dobrá v předsevzetích. Vlastně vůbec. Cokoliv, co vydržím dělat déle než měsíc, je zázrak. Takže nečekejte žádný motivační nádech, co vás nahecuje zdolat osmitisícovku, spíše naopak.


Stejně jsem se prvního ledna, při procházce ještě zamrzlou trávou, neubránila přemýšlet o tom, čím bych tento rok chtěla naplnit. Hodně mi rezonovala v hlavě věta „Miluj bližního jako sám sebe“. Klišé, já vím. Jenže člověk asi celoživotně osciluje mezi dvěma extrémy. Buď sebe miluje až moc, nebo příliš málo. Těžko říct, kde jsem teď já. V zasádě se cítím dost stará na to, abych svůj život strávila/ztratila tím neustálým nahlížením na sebe jak asi působím na druhé, co si o mně myslí, jak mě vnímají. Můj obdiv nejčastěji roste právě k těm ženám, které dokážou upřednostnit dobro toho druhého, aniž by z nich křičelo jejich samotrpitelské "já".

Každý se chce cítit milovaný a přijímaný, jasná věc. V patnácti bylo důležité mít hlavně ty conversky. Teď už je pro mě forma oblékání především zóna bezpečí a komfortu, než snaha o vydobití místa ve společnosti. Stejně tak si přeji, aby tomu bylo i v jiných ohledech. Možná za to může i to mateřství. Častěji přesouváte své centrum potřeb na druhé místo. Je-li to v příslušných mezích a dávkách, věřím, že právě tím se učím té nesobecké lásce, ke které by mě málokdo vybičoval.


Takže do Nového roku? Vplouvám lehce zadumaná, přebývající u sebe, svého já. Ráda sama. S otázkou, jak vlastně milovat?


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše