• Veronika Dvořáková

Chvála každodennosti

Aktualizováno: 7. 5.

poezie ohromných maličkostí.


Takhle to píšeme v titulku. Je těžké psát tak, aby se z toho nestal kýč jak bič nebo přemotivovaný článek o sladkosti života.

Chtěla jsem napsat chválu. Chválu na život, který žijeme. Každý jinak, ale v mnohém často podobně.

Chválu na činnosti, které nám nepřijdou vůbec důležité. Na věci, tak fádní a jasné, že je skoro směšné o nich psát.

Chválu na každodenost. Na boje, které musíme vést mnohdy sami se sebou, na obyčejnosti, které plní náš den. Na další vynesený koš, který se za pár dní opět naplní a já bych mezitím raději chodila někde po horách a nasávala vůni lesa. Jsou to právě ony každodenní záležitosti které mě svádí k pochybnostem, že je to málo. Ale když je příležitost na chvilku se zamyslet, dojde mi, kolik poezie odkrývá běžný den. Je to poezie. . .


Na čerstvě vyprané prádlo, které provoní celý byt.

Na zamazané parkety od vodovek.

Na jarní déšť, po kterém je vzduch tak krásně vlahý a půda kyprá.

Na rozlité kakao a stůl od drobků.

Na mýdlo, které neustále dochází v dávkovači.


Na praskání popcornu v hrnci, který značí domácí pohodu a pauzu.

Na upletené copy a první jahody k svačině.

Na neustlanou postel, která tak asi zůstane do konce večera.

Na rozkvetlé větve jabloně ve váze.

Na další den a další snídani.


Na překynutý chleba, protože timinig s dětma je nezvladatelný a občas se i něco nepovede.

Na jarní slunce, které barví stěny ložnice úplně jinak než to zímní.

Na prázdnou ruličku od toaleťáku, která by se u toho záchodu povalovala snad do skonání světa.

Na tenisky od bláta.

Na otevřená okna a svěží vítr, který proudí bytem.

Na kytičky ve vlasech a počmáraný stěny od pastelky.


Na nekončící úklid.

Na netrpělivé vyhlížení večera a chvilku ticha.

Na první jarní kopřivový čaj.

Na večerní čtení pohádek a všechny ty dlouhé hodiny uspávání.

Na veškerou opakovanou činnost, která mě učí být bdělá a setrvat v daném okamžiku.