• Magdaléna von Jagwitz

Berlínské zápisky

Aktualizace: 15. lis 2020




Před několika měsíci, bylo to krátce po Novém roce, jsem se procházela naší čtvrtí. Malé miminko v kočárku mi usnulo a já si stále více utahovala svou tenkou šálu, začalo pořádně profukovat. Byla jsem ale rozhodnutá ještě nějakou chvíli vydržet. Vždyť trocha větříku mne neodvane a čerstvý vzduch a pohyb mi jen prospějí. Abych byla upřímná, mám ráda ty staré městské ulice, ráda se jimi procházím, sním a představuji si, jaký tu byl asi život před padesáti, sto lety. Úplně nejkrásnější jsou ta zákoutí se starými stromy, těmi němými svědky tolika generací. Připomínají mi, že život je mnohem víc než jeden můj konkrétní den, a že se dá tančit ve větru, i když má člověk kořeny pevně v zemi.


Pomalu se smrákalo, z dálky se ozývalo drnčení tramvaje, v oknech se začala rozsvěcovat světla, prostě malebnost sama. A já chodila pod těmi starými stromy a vzpomínala.

Jeden dobrý známý říkal, že každý trpí určitým steskem po domově. Naprosto s tím souhlasím, máme to tak nějak v sobě, to hledání. Tu touhu někam patřit, najít smysl, najít identitu, přijetí. Každý tomu může říkat jinak, ale asi všichni tušíme, co to pro nás znamená.

A když večer v zimě chodím ulicemi našeho města, v tichu a po dlouhém dni, nedokážu se ubránit o tom nepřemýšlet.


Znáte takový ten pocit, když byl člověk ještě dítě a vracel se z dlouhého výletu domů? Ten pocit bezpečí a absolutní jistoty? Takhle bych asi popsala svou dětskou vzpomínku na domov. A samozřejmě taky euforickou radostí z blížícího se Štědrého dne, bramboráky v sobotu večer, Cimrmanova Dobytí severního pólu - ten seznam by mohl být opravdu dlouhý. Krátce řečeno, měla jsem moc hezké dětství.


Ale ten pocit domova, který měl člověk jako dítě, si ve svém dospělém životě už sama nevytvořím. Pro mne osobně je to pocit, který mi může dát už jen Někdo nade mnou.

A je to tak správně. Přirozený vývoj člověka.


A jak jsem se procházela kolem těch svítících útulných činžáků, bylo mi jasné, že teď je mým úkolem ten pocit domova předávat dál. My turn. Mám velký podíl na tom, aby naše (i budoucí) děti vědely, že můžou vyrůstat v bezpečí a kráse.


Aby veděly třeba i to, že pravda a láska vítězí, že je dovoleno chybovat a že velkorysost srdce je nezbytná. Že nejlépe investovaný čas je ten do vztahů.


A hlavně, že je život krásný!

Těším se na to.