• Magdaléna von Jagwitz

berlínské zápisky II

Aktualizováno: čvn 2



Dnes jsem si sedla na balkon, nadšená z jarního vzduchu a plná motivace sepsat těch pár myšlenek, co si s sebou už několik týdnů nosím. Začalo poprchávat a v dálce se ozvalo hřmění. Hm, co se dá dělat. Chvíli jsem počkala a když se zdálo, že z toho zatím nic velkého nebude, rychle jsem ještě zasadila květiny, co jsem tam měla od rána nachystané. Kopretiny a nějaké to rajče, jsem zvědavá, jestli se nám něco urodí...

Tak tedy, bouřka se nekoná, pouštím se do druhého pokusu. Odmítá se mi rozjet notebook, vybitá baterka, p e r f e k t n í. Takže třetí pokus, J. zametá hlínu (a částečně ji přenáší do ložnice), je to milý pohled, mé kafe ještě úplně nevychladlo, pod okny na ulici voní šeříky... Nepíše mi propiska na poznámky, polykám nadávku a jdu pro novou. Ale stejně je tu venku prostě krásně. A někdy, často jsou věci jinak, než jak by si člověk představoval...

Takže začínám své další Berlínské zápisky - o kráse a (stále) nových začátcích.




První týdny tohoto roku byly u nás ve znamení měsíční izolace v našem bytě a následné dlouho se táhnoucí únavy. Ve zkratce, mám dojem, že jsem začátek 2021 strávila v polospánku. A své volné chvíle, tedy ty momenty, kdy J. spala, před obrazovkou.

Rychle si udělat něco k jídlu, hodit krátký rezignovaný pohled na absolutní chaos v bytě, praštit sebou na pohovku, otevřít notebook a pustit si (ten věčně) rozkoukaný krimi seriál. Možná to taky znáte, po jednom díle zpravidla začíná hned další- a člověk se probudí, absolutně zbitý a s točící se hlavou, a diví se, proč je mu tak mizerně.

A tak to bylo stále dokola. Místo kvalitního šlofíka jsem si ve většině případů něco pustila a sledovala - či z dálky v polospánku jen vnímala - vymyšlené příběhy vymyšlených postav, které mě ani tolik nezajímaly. A zbytek dne bez motivace, bez chuti jít ven, bez síly pustit se do rozdělaných projektů. A v neustálém pochybování o tom, jestli to má vše smysl, proč se vlasně namáhám, stěžování si na nudu, únavu, neschopnost pohnout věcmi... Nejjednodušší zbůsob, jak na chvíli vypadnout z kolotoče nespokojenosti, bylo si něco pustit a 'vypnout'. I když to moji náladu vůbec nezlepšovalo. Spíše naopak.

Takže jsem se jednou odpoledne rozhodla, že se sice na něco podívám, ale bude to krátké a milé, třeba něco o květinách, jednoduše z přírody a abych se víc dozvěděla o zakládání zahrady... Nevím jak, ale dostala jsem se k videu jedné anglické floristky, která s naprosto odzbrojujicim šarmem aranžuje květinové exploze do starých váz. V květovaných šatech, s rukama od hlíny, třemi dětmi a anglickým let' s pull ourselfs together, life is good & I'll have my cup of tea přístupem. Fascinovala mě její dobrá nálada a motivace - a s jakou láskou k detailu chystá ty květiny do vázy, připravuje stůl na oběd v zahradě, aranžuje až zbytečně krásné ubrousky...

Zbytečně krásné. Ta myšlenka pro mě byla jak nakopnutí. Uvědomila jsem si, jak moc jsem zapomněla hledat v životě to krásné. Takovou dobu jsem se soustředila na to, co nezvládám, co je problematické a co mě netěší, až se to stalo mou jedinou realitou. Self fulfilling prophecy.


Tak nějak mi bylo jasné, že pokud se chci cítit a žít líp, musím něco změnit. A to něco je momentálně můj pohled na svět, na svůj život. To neznamená ignorovat únavu, nevidět praktické aspekty a každodenní povinnosti. Ale uvědomila jsem si, jak moc potřebuji zase znovu vnímat to hezké. Umět ocenit krásu kolem sebe, obklopovat se krásou, tvořit... A cvičit se ve vděčnosti.

Protože to za to stojí, nemá cenu své dny jen odžít.

A my nejsme oběti toho, co se v našem životě děje. Věřím v Boží vedení - a že je tu pro mne určitý plán, ale to neznamená být pasivní. Pokud nejsem s něčím spokojená, je na mě to změnit. Změnit své nastavení, mít vizi... Nestěžovat si, ale konat, převzít zodpovědnost za svůj život.


Ne vždy se mi to daří, mít pozitivní a vděčný pohled na svět. Ale zjistila jsem, že musím prostě začít. A tak stále znovu začínám.

Každé ráno. A těší mě to.


Tak na život a na tu krásu!




Co mi v posledních měsících obzvlášť pomáhá:


Naše změna prostředí tyto Velikonoce. Na chvíli odjet, neřešit domácnost či práci, získat novou perspektivu... A pak se zase těšit na to každodenní.

Příroda. Přichází jaro a slunečné dny... A od konce února se zase dostáváme na venkov! Je to jako balzám na duši.

Velikonoce. Každoroční svátek velké radosti a pro mě vždy povzbuzení začít znovu.

Sdílet se s ostatními. Najít si čas na blízké a neřešit se. Pomáhá mi to najít novou motivaci a užívat si momenty všedního dne.

Tvořit a obklopovat se krásou. Snažím se o alespoň minimální kreativitu. Začínám znovu trochu s šitím, hudbou.

Mít plány. Spravujeme tu naši chalupu, trávíme večery plánováním a já už se těším na letní večery na zahradě....



Mějte se! M.