• Veronika Dvořáková

cava a vůně jehličí

Aktualizace: kvě 28

Možná jste postřehli, že nejsem úplně "stěžovací" typ. Neznamená to, že by v našem životě nebyly těžkosti, ale radši píšu o těch hezkých věcech. Řešíme stejné malichernosti, drobné roztržky, protékající záchod a pokuty za auto (teď nám došla po čtyřech měsících z Florencie. Špatný vjzed, haha). Ale já si stejně radši pamatuji ty smysluplné chvilky.

Tenhle 1. adventní víkend byl jedním z nich. Vznikl víceméně spontánně a takové momenty jsou stejně nejhezčí.

Začal velkou sobotní snídaní, ta je základ. V našich rodinách byla sobotní snídaně něco zcela výjimečného. Tím začínal den, snídalo se dlouho a nikam se nespěchalo. U nás byly tradičně míchaná vajíčka s pomerančovým džusem, které připravoval taťka. U Michaela se zase jedly párky a dodnes jeho rodiče jezdí brzy ráno pro čerstvé mléko do kravína. Když jsme se s M. brali, jeli jsme pro mlíko spolu, ovšem netradičně za doprovodu fotografky a kameramana. Každopádně tento zvyk „dlouho snídat“ se nám vryl pod kůži, takže sobotní dopoledne má u nás stálý řád. Jediné, co neumíme zachovat, je menu. Michael, ještě ospalý, zapíná topení v kuchyni a jde pomlít kafe. Vysadím Britu na linku a chystáme avokádové tousty s brusinkami. K tomu ztracené vejce, půlka mandlového croissantu ze včerejška a růžový grep.

Uvidíme, jestli našim dětem předáme lásku k dlouhému stolování, zatím se na to B. moc netváří a většinou po deseti minutách vyžaduje propuštění. Nevadí.


Potřebuji materiál na adventní věnec, takže po snídani vyrážíme do lesa – tj. mimochodem častý spor hádek. Michael, jakožto dítě hor, odmítá jezdit na výlety za Brno. Tvrdí, že tu žádná příroda není (to prostě nevysvětlíš, že Jeseníky nejsou středobod všeho). Každopádně dneska jsem ho přesvědčila o opaku. Našli jsme krásné místo, stromy ještě pokryté námrazou z předešlé noci a k tomu vůně jehličí a smůly. Miluji les. Neujdem toho moc, ale materiál na věnce mám, takže po pár metrech zastavujem na svačinku. Horký chai chai s mandlovým mlíkem a medem. Ještě pár sušenek a můžeme pokračovat zpět. Jsem odhodlaná z toho udělat naši rodinnou tradici, vždycky sobotu před 1. adventní nedělí jít do lesa, posbírat něco na věnec a trošku prokřehnout. Uvidíme, jestli si na to vzpomenu i příští rok, beztak ne.


Večer jdeme ke kamarádům, kde následně vznikl nápad pozvat je v neděli na brunch a společnou modlitbu. Mše se zatím, bohužel, neslouží, tak proč neuspořádat menší sejšn u nás? Nakonec se to pojalo celkem nonšalantně a brunchovali jsme pomalu do půl páté. Ale pro tyhle chvilky já žiju. Kamarádi donesli materiál, my z toho udělali vejce benedikt s uzeným lososem a špenátem. Zapálit první adventní svíci. K tomu cavu s mangovým pyré, takže taková španělská verze Mimosy. Pak společné taizé, čtení z Písma, trošku se ztišit. Krásné to bylo. Díky, že se můžeme mít takhle. Věnec voní po lese. Naše první adventní neděle.